Petr Kropáček

Pražský architekt a dramatický spisovatel Petr Kropáček patřil mezi stoupence nejaktuálnějších stylových trendů v architektuře první třetiny 20. století, vedl aktivní spolkový život a dokonce náležel mezi vůdčí osobnosti reformních snah v českém divadelnictví před první světovou válkou. Přesto je dnes jedním z pozapomenutých československých tvůrců 20. století.

Po absolutoriu na české technice v roce 1913 našel tento souputník Josefa Gočára a Pavla Janáka zalíbení v kubismu. Pod jeho vlivem vytvořil nejen návrhy architektonické (spořitelna a domovní štíty v Pardubicích), ale i několik kusů nábytku, jež byly vystaveny v roce 1917 na členské výstavě Spolku výtvarných umělců Mánes. Pracoval v Pražských uměleckých dílnách, ve kterých se snažil o zmodernizování řemeslné výroby nábytku.

Po první světové válce pobýval společně s rodinou v Argentině, Bolívii a poté i v Mexiku, kde stavěl domy pro plantážní dělníky. Pokus o usazení v cizině se mu však nevydařil, a tak se již v roce 1920 vrátil do Prahy. Založil zde architektonickou kancelář, která se zaměřovala především na projekty bytových domů a škol, a to v čistých a jednoduchých – puristických – formách.

Jednou z nejprestižnějších zakázek se pro Kropáčka stal projekt vily budoucího prezidenta Edvarda Beneše v Sezimově Ústí v roce 1930. Jeho strohý bezozdobný návrh však nebyl realizován, neboť následujícího roku spáchal Kropáček sebevraždu a projekt byl zásadně upraven zahradním architektem Otakarem Fierlingerem, jenž stavbě vtiskl výrazněji „jižanský ráz“.

Činnost na poli architektury doplňoval Kropáček literární a divadelní tvorbou. Jako režisér a scénograf působil v amatérském souboru při dramatickém odboru spolku Akademikové vinohradští (1910) a v Lyrickém divadle (1911). Pod pseudonymem Pavel Neri byl spolutvůrcem Divadla Umění (1911–1914), sdružení inspirovaného reformními trendy evropské divadelní moderny přelomu století, které usilovalo stát se vyhraněnou scénou modernistického symbolistického zaměření. Společně s dalšími kolegy (mimo jiné architektem Ladislavem Machoněm) zde vytvářel osobité, experimentální scénické návrhy, pokoušel se o rozrušení tradičního kukátkového prostoru atd. Napsal drama Stavba a komedii Mystifikace, ale i řadu cestopisných fejetonů.

AW
 

1922
Jubilejní palác v areálu léčebných lázní (v sedmdesátých letech 20. století výrazně přestavěn)
Masarykovo nám. 6, 533 41 Lázně Bohdaneč

1924–1926
Nájemní dům
Jankovcova 68/37, Praha-Holešovice

1925–1926
Česká menšinová jednotřídní škola
Zahrádka 26, 330 35 Zahrádka u Všerub

1926–1929
Nájemní domy
Sudoměřská 1649/29, 1650/31, 1651/33, Praha-Žižkov

1927
Nájemní domy
Žerotínova 1641/47, 1642/49, Praha-Žižkov

1928
Štátna dievčenská meštianska škola
Kuzmányho 6, Košice

1928–1929
Nájemní dům
Trojanova 336/7, Praha-Nové Město

1929
Adaptace „Komorního divadla“ v hotelu Centrál (dnes odstraněno)
Hybernská 1001/II, Praha-Nové Město

1930
Vila prezidenta Edvarda Beneše (nerealizováno)
Sezimovo Ústí, Dr. E. Beneše 201

1930–1931
Tyršovy školy
Mánesova 1526, 470 01 Česká Lípa