Vojtěch Vanický

Akademický architekt Vojtěch Vanický zůstává poněkud pozapomenutou osobností české meziválečné architektury. Za svého pražského působení se kromě projektování věnoval také psaní textů o architektuře, které publikoval v odborných periodikách. Na přelomu dvacátých a třicátých let se však stáhl na periferii, kde se věnoval projekční činnosti, ale rovněž pedagogickému působení na středních průmyslových školách.

Narodil se 15. listopadu 1898 v Horní Sloupnici poblíž Litomyšle do rodiny místního učitele. Vystudoval vyšší průmyslovou školu v Brně za éry vynikajícího pedagoga a architekta Jaroslava Syřiště. Po jejím absolvování získával tři roky zkušeností ve stavebních firmách v České Třebové, Jindřichově Hradci a Třebíči.

Mezi léty 1922 a 1925 studoval architekturu na pražské Akademii výtvarných umění (AVU). Nejprve ho do své architektonické speciálky přijal Jan Kotěra. Po Kotěrově náhlé smrti přešel pod vedení Josefa Gočára, který na konci studia svého studenta hodnotil slovy: „Svému studiu věnoval se s velkým talentem a pílí s neúnavnou energií. Jest velmi dobrý konstruktér, jeví při práci bystré chápání – maje na zřeteli praktické provedení návrhu.“

Ještě za studií se v roce 1924 podílel na Gočárově projektu paláce Anglo-československé banky v Praze, následně také Vyšší družstevní školy na Vinohradech.

Po dokončení studia mu Josef Gočár nabídl stálé místo ve svém ateliéru a Vanický u něj pracoval až do konce dekády (1925–1930). Gočár opakovaně pořádal studijní cesty do zahraničí, přičemž jeho asistent Vanický stál vždy po jeho boku. Společně se studenty tak měl možnost poznat díla W. M. Dudoka, Michaela de Klerka nebo J. J. P. Ouda. Zde se patrně projevily Vanického pedagogické geny, které ho později zavedly na dráhu středoškolského učitele. Během svého působení v Gočárově ateliéru pomáhal řešit hlavně královéhradecké zakázky (například obecné a měšťanské školy, 1925–1927; regulační plán, 1925–1928; Ambrožův sbor, 1926–1929). V roce 1928 vedl stavbu pavilonu, jímž se pražská Akademie výtvarných umění představila veřejnosti na Výstavě soudobé kultury v Brně. Roku 1930 se přestěhoval do Plzně, kde získal učitelské místo na První státní československé průmyslové škole a vstoupil do Sdružení západočeských výtvarných umělců. V této době si rovněž založil vlastní stavitelskou koncesi. Následně krátce působil na stavební průmyslové škole v Děčíně, poté učil na stavební průmyslovce v Hradci Králové.

K samostatné tvorbě poskytla Vanickému několik příležitostí už studia na AVU. Na dochovaných semestrálních pracích se objevuje rychlé střídání stylů. První práce se vyznačovaly klasickou kompoziční symetrií a užitím režné cihly – oblíbeným prvkem, jímž je protknuto téměř celé Vanického dílo. Postupně se začal inspirovat holandskou architekturou i ruskými konstruktivisty. Po studiích vypracoval několik návrhů v holandském stylu: menšinovou školu pro české děti v Moravské Třebové (1925) a sokolovnu ve svém rodišti – Horní Sloupnici (1928). Čisté objemy stavby dotvářejí decentní plastické prvky v kombinaci červeného režného zdiva a hladce omítaných ploch příznačných pro nový holandský styl. Úbytek plastické kresby a příklon k funkcionalismu pozorujeme na Vanického stavbách pro Českou Třebovou, tzv. Července a Červeňáku. Chlapecká škola „Červenka“ a obytný městský dům „Červeňák“ z roku 1929 vynikají díky neomítanému cihlovému zdivu. Červenka reprezentuje kombinaci purismu a funkcionalismu. Na přelomu dvacátých a třicátých let se Vanický přihlásil k bílé eleganci purismu a funkcionalismu, postupně opouštěl oblibu v plastickém členění stavby římsami, lizénami či rámy kolem oken, občas užil i proudnicového tvaru.

Ve druhé polovině dvacátých let obohatil Vanický českou architektonickou scénu také působením v redakci časopisu Stavitel, jenž patřil Sdružení architektů. Na začátku roku 1925 vypsalo sdružení soutěž na úsporný rodinný domek a výsledky zveřejnilo ve Staviteli jako propagaci nových myšlenek sociálního bydlení. Vanický připravil návrh domku, který by se dal vyrobit především z odpadového dřeva.

Jako místopředseda Sdružení architektů a člen redakční rady Stavitele stál Vanický v roce 1926 u zrodu provolání Bez pozlaceného vozu. Manifest spojoval novou tvůrčí metodu s potřebami mladé demokratické republiky. Obrat směrem k hospodárnosti, účelnosti a uspokojení lidských potřeb měl vést k pozdvihnutí úrovně bydlení průměrné nemajetné veřejnosti a všech, kterým se dosud nedostávalo důstojného bydlení.

Od roku 1930 učil Vojtěch Vanický na mimopražských středních průmyslových školách, ztratil kontakt s architektonickými centry a v důsledku toho také přestal publikovat v odborných periodikách. Své profesi se věnoval až do roku 1960, kdy odešel do důchodu. Zemřel ve Vysokém Mýtě, pochován je ve Sloupnici.

IL
 

1925
Menšinová škola
Svitavská 44, Moravská Třebová

1927
Státní bytové domy
Svitavská 46 a 48, Moravská Třebová

1928
Kolonie řadových domků
Rösslerova 1408–1414, Česká Třebová

1929
Chlapecká škola
Habrmanova 1500, Česká Třebová

1929
Městský bytový dům
Masarykova 1400, Česká Třebová

1933
Obchodní dům družstva Vzájemnost
17. listopadu, Ústí nad Orlicí

1934
Polákův nájemní dům s ordinací
Karáskovo náměstí 2683/11, Brno-Židenice

1936–1938?
Hřbitov s obřadní síní
Košice