Osud budovy jízdárny, situované v jihovýchodním cípu zámeckého areálu, byl v průběhu 20. století dlouho nejistý. Již kolem roku 1910 této barokní památce vystavěné v roce 1726 Františkem M. Kaňkou hrozila demolice, před kterou ji v poslední chvíli zachránila iniciativa místních památkově-ochranářsky smýšlejících občanů. Na počátku éry první republiky, v roce 1921, kdy byl zámecký komplex zabrán purkmistrovským úřadem, se však o její demolici usilovalo znovu. Objekt užívaný jako skladiště pro pivovar totiž údajně neměl zvláštní architektonickou hodnotu a měl být proto nahrazen novostavbou pro osvětové účely. Realizaci záměru zabránili majitelé velkostatku, Thurn-Taxisové. Po druhé světové válce, kdy jim byl majetek zkonfiskován, město jízdárnu využívalo jako výkrmnu vepřů.
V roce 1964 už jízdárna patřila pod správu Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody, které rozhodlo o jejím novém využití pro kulturní účely. Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů vypracoval pod vedením architekta Josefa Habětína projekt na její adaptaci, jenž počítal s výraznými stavebními změnami (např. odstranění dvou východních přístavků pro účely zřízení nového hlavního vstupu, sjednocení velikosti všech okenních otvorů podle oken severního průčelí atd.). Interiér určený pro konání reprezentačních výstav byl výškově rozdělen na vyšší – východní – partii předsálí s pokladnou a šatnami a na sníženou část sálu, přístupnou po velkém lichoběžníkovém schodišti. Objekt získal nový železobetonový trámový strop, neboť bylo nutné staticky zajistit nosnost podkroví určeného pro depozitář archivu a strojovnu. Do užívání byl předán roku 1974.
Po tzv. sametové revoluci se budovy v prostoru prvního nádvoří vrátily městu, které roku 1995 do jízdárny umístilo expozici odlitků antických soch Muzea antického sochařství a architektury.
V rámci velkorysého projektu Revitalizace zámeckého návrší byla jízdárna adaptována na multifunkční variabilní sál pro pořádání koncertů, konferencí, výstav i filmových projekcí. Osobitý projekt rekonstrukce vytvořil v letech 2007–2010 ateliér HŠH architekti – Petr Hájek, Tomáš Hradečný a Jan Šépka.
Architekti k rekonstrukci přistoupili s obdobným konceptem, s jakým v roce 1998 navrhli projekt Arcidiecézního muzea v Olomouci – totiž maximálně respektovat a minimálně narušovat zachované historické konstrukce a zároveň pojednat vložené novotvary v takových materiálech a formách, které se na první pohled budou jasně odlišovat od původních prvků.).
Aby autoři vyhověli požadavkům investora na víceúčelovost sálu a aby se zároveň vypořádali s jeho problematickou akustikou, navrhli vložený posuvný objekt, který dle potřeby mění proporce sálu a tím i jeho zvukové vlastnosti. Skládá se z pevného korpusu s technickým a obslužným zázemím a z mobilního čela – jeviště. Posouvá se po kolejnicích v nově vložené podlaze tvořené praktikábly, jež umožňují samostatný zdvih pódia, elevaci hlediště nebo individuální členění podlahy při výstavách. Na stávajícím betonovém stropě sálu jsou zavěšeny nastavitelné akustické rezonátory a scénická osvětlovací technika.).
Pro volbu materiálů všech nových prvků se architekti důsledně drželi trojice beton, ocel a průsvitný laminát lehce jantarové barvy, který pokrývá jak podlahové praktikábly, tak vložený, originálně tvarovaný objekt, jakýsi šperk uvnitř historické „schránky“.
Ve dvou případech se architekti přece jen „dotkli“ starého zdiva jízdárny – a to jednak v případě obnovy původní velikosti okenních šambrán včetně venkovní bosáže při uličním průčelí, jednak při zmenšení novodobého vstupu do archivu.
Přesto svým inovativním zásahem dokázali historický objekt povznést a udělat z něj významnější architekturu, než jakou byla před tím.
AŠ
