Architekt Antonín Ausobský se po svých zdařilých realizacích gymnázia a okresního úřadu v nově budované Masarykově čtvrti (04-590, 04-650) ocitl před dalším architektonickým úkolem pro Litomyšl, tentokrát však zcela jiného charakteru – namísto novostaveb na volném prostranství se totiž mělo jednat o rekonstrukci a sjednocení tří památkových domů v historickém jádru města pro potřeby Občanské záložny. Ve svém projektu z roku 1927 se tak autor musel vypořádat s dodnes aktuální problematikou nových stavebních zásahů v historickém prostředí.
Z hlediska památkové péče se jich zhostil velmi citlivě a kontextuálně. Sloučením domů sice došlo k úplnému zrušení jejich individuálnosti a ke vzniku historizujícího novotvaru, výsledné řešení se však do celkového rámce náměstí včlenilo vkusně a nenásilně. Ausobský zde totiž uplatnil tři mělké výklenky – rizality –, které rozčlenily široké průčelí do sedmi užších zón, a nenápadně tak evokují původní úzkou středověkou parcelaci. Architekt navíc fasádu pojednal prostředky barokizujícího článkoví, plynule navazujícího na sousední domy jak trojúhelnými frontony nad okny prvního patra – „piana nobile“ –, tak v atikovém patře slepými okny se žaluziovými okenicemi, která vykrývají prostor mezi střechami původních tří domů. S nimi se pak nepravidelně střídají okna prolomená do krovů. K zachování jednotného rázu náměstí významně přispělo i respektování podloubí včetně nepravidelné rytmizace arkád.
Stavební úpravy průčelí byly završeny v červnu 1929, kdy fasádu doplnily dvě alegorické sochy Orby a Průmyslu na mohutných konzolách, které vytvořil litomyšlský tvůrce Emil Kubíček, žák Jana Štursy na pražské Akademii.
PK – AŠ
