Při pohledu na současnou podobu domů č. p. 70 a 71 na Smetanově náměstí by asi nikoho nenapadlo, že toto místo bylo předmětem jedné z nejbouřlivějších architektonických diskuzí v polistopadové době v Litomyšli. Na počátku devadesátých let 20. století se vedení města rozhodlo, že oba historické domy prodá firmě Senquar, která je chtěla přebudovat na obchodní dům. Podmínkou bylo, že autor přestavby bude vybrán na základě veřejné soutěže. Porota, jejíž součástí byli vedle pražských památkářů také významní architekti (např. Miroslav Masák a Emil Přikryl), vybrala projekt Josefa Pleskota, Radka Lampy a Vladimíra Krajíce, na němž ocenila „vyváženou hmotu objemů a proporčních vztahů“. Ačkoli nebyl vítězný projekt realizován, stal se důležitým milníkem v diskuzi o české památkové péči.
Autoři projektu chtěli sloučit do jednotně působícího celku dva historické domy s různou šířkou průčelí. Dům č. p. 70 (s užší fasádou) je typickým příkladem gotického mázhausu, v jehož přízemí se čepovalo pivo. Dům č. p. 71 byl postaven v klasicismu a dříve sloužil jako strážnice. Ve třicátých letech 20. století byly oba domy spojeny a prošly modernistickou přestavbou podle projektu Františka Vlacha (se sochařskou výzdobou od Emila Kubíčka), která byla tehdejšími památkáři považovaná za pochybnou. Z uměleckého hlediska tedy oba domy příliš hodnotné nebyly, z památkového hlediska však na nich byly cenné dochované historické konstrukce (především gotické zdivo). Z hlediska urbanismu je cenná dispozice domu č. p. 70 s charakteristickou úzkou gotickou parcelací.
Architekti nezachovali původní parcelaci obou domů, historický kontext náměstí však zhodnotili jiným způsobem. Zatímco směrem do náměstí měl objekt kopírovat linii okolních domů, směrem do ulice Vodní valy měl mít členitější podobu, která by měřítkem napodobovala okolní zástavbu s malebnými zákoutími a dvorky. Navíc měl být opatřen průchodem, který by umožňoval projít z náměstí do ulice Vodní valy. Na průčelí chtěli architekti zopakovat rytmus podloubí pomocí hranatých pilířů nesoucích přímý překlad, což veřejnosti vadilo, protože okolní domy mají podloubí obloukové. Architekt Pleskot v reakci na kritiku projektu prohlásil, že „kontextualita neznamená, že se věci mají sobě podobat“. Veřejnost byla rozčarována z modernistické podoby domu odlišující se výrazně od svého okolí, pro architekty však bylo základní měřítko stavby, a ne její vizuální podoba.
Projekt byl památkovou péčí v Pardubicích zamítnut, protože počítal s demolicí původního zdiva a nezachovával původní parcelaci domů, čímž porušoval podmínky soutěže. Architekti mohli interpretovat omezení památkové péče jako motivující a do svého projektu mohli vpustit více protikladů, tak jako to udělali později při přestavbě radnice v Benešově. Památkáři zase mohli být méně striktní a nelpět na historické stavební hmotě, která sama o obě nevnáší do města žádný život. Selhání diskuze mezi památkáři a architekty vedlo skutečně k promarněné příležitosti.
Současná podoba domu od Václava Martina Havlíka z roku 1998, doplněná o dvousoší Adam a Eva od Olbrama Zoubka a světelný objekt DNA vodopád od Jiřího Davida, je nakonec výsledkem kompromisu. Dům lze považovat za charakteristickou ukázku architektury, která se snaží vyjít vstříc památkářům, přičemž však rezignuje na vlastní výraz – architektury nekonfliktní, avšak příliš nenápadné. V domě sídlí prodejna litomyšlské rodinné firmy Kubík, Galerie Miroslava Kubíka a dva byty, jejichž součástí je střešní zahrada.
V roce 2018 galerie prošla rekonstrukcí podle projektu Michala Motyčky.
EK
