Biograf provozovala litomyšlská sokolská jednota od roku 1922. Promítalo se ale jen v pronajatých prostorách ve Smetanově domě a vzrůstající obliba a návštěvnost brzy začaly způsobovat čím dál silnější potřebu provozu ve vlastní, adekvátně vybavené budově. Zpočátku se uvažovalo, že by se pro potřeby kina adaptovala jízdárna nebo konírna na zámeckém návrší, masné krámy, hostinec Veselka či dům zvaný Peklo, na jehož přestavbu dokonce stavitel Antonín Beba vypracoval první skici už v roce 1920 (neobvyklý návrh stavbu líčil jako mohutný hrázděný dům s mansardovou střechou).
Roku 1925 nakonec jednota rozhodla o realizaci novostavby, situované do dvorního traktu hotelu Hvězda při Vodních valech. Projekt budovy, v níž od roku 1926 sídlilo také loutkové divadlo s ojedinělými dekoracemi a kulisami od akademického malíře Karla Šťastného, vypracovala a realizovala místní stavební firma Vlach a Trešl. Pod názvem Kino Sokol se v ní pak promítalo až do roku 1948, kdy byl biograf zestátněn a přejmenován na Kino Oko.
Zásadních stavebních změn budova doznala v sedmdesátých letech 20. století, kdy se přistoupilo k její kompletní rekonstrukci a modernizaci podle projektu pražského architekta a designéra Jaroslava Šusty, člena Českého fondu výtvarných umění. Přestože stavební práce zkomplikoval požár, podařilo se nakonec zrealizovat na svou dobu velice kvalitní projekt, jenž byl architektonicky osobitý a souměřitelný s aktuálními trendy. Autor kladl hlavní důraz na vybavení interiéru v červených a modrých tónech. Navrhl pro něj atypický, na míru koncipovaný nábytek (vybavení šatny, pokladny, bufetu i vestibulu s originální půlkruhovou lavicí), ale také dveře, obložení stěn či drobné detaily jako háčky, madla ad. Šustův projekt se výrazně projevil i na exteriéru – budova získala nové omítky s žaluziovým pásem a částečným oplechováním, dále stříšku nad vstupem, reklamní zeď, schodiště nouzového východu s markýzou i originální neonová světla.
Stopy původního Šustova projektu jsou navzdory četným pozdějším úpravám dodnes patrné, a to jak uvnitř kina, tak i na jeho vnější fasádě. Stavba je díky tomu jednou z posledních relativně autentických realizací z období normalizace v Litomyšli.
AŠ
