Politická situace v Československu po polovině 20. století oblasti sakrální architektury pochopitelně nepřála. Kláštery, chrámy i menší církevní objekty chátraly, často musely změnit svoji funkci; ve vybraných případech docházelo k rekonstrukcím; sakrální novostavby až na pár výjimek nebyly realizovány vůbec. Po roce 1989 se tento dluh začal splácet. Navrhnout církevní objekt se při tom stalo otázkou jisté prestiže.
Čestné místo mezi českými tvůrci tohoto typu architektury si vydobyl brněnský architekt Marek Štěpán, jenž se dlouhodobě věnuje fenoménu křesťanského kostela a jenž byl se svým ateliérem přizván i k rekonstrukci piaristického kostela Nalezení sv. Kříže v rámci programu Revitalizace zámeckého návrší. Projekt pro autory znamenal skutečnou výzvu, neboť chrám se nacházel v havarijním stavu, vyžadoval kompletní rekonstrukci a stavební program mu mimo náplň náboženskou vytyčil ještě náplň kulturní, turistickou a edukační.
Jak sami autoři uvádějí, „klíčem k architektonickému konceptu kostela se stala jeho pohnutá historie“. Vrcholně barokní objekt z roku 1726 totiž za dobu své historie čtyřikrát vyhořel, roku 1958 byl poprvé oficiálně konstatován jeho havarijní stav, který vyústil v uzavření chrámu v roce 1968. Díky iniciativě konzervátorky památkové péče Aleny Randákové byly v následujících desetiletích, kdy objekt sloužil jako skladiště, podnikány alespoň nejnutnější kroky proti jeho sesutí. „Nádech zmaru“ autory inspiroval: „Jako by se zde setkávala masivnost hmoty s její dočasností, velikost myšlenek s jejich křehkostí, budování s ničením. Svým způsobem je zde zapsán i souboj křesťanství s komunismem.“
Tuto myšlenku odráží šedá barevnost „malířsky“ pojednaných interiérových omítek a vyjadřují ji také bronzové desky s důležitými milníky z dějin stavby. Tyto destičky, které architekti použili už u svého projektu rekonstrukce kostela v Ostravě-Hrabové (2006), jsou vsazeny do pískovcové podlahy vyskládané dlaždicemi zčásti původními (kolem křížení lodí), zčásti novými. Přidaným výtvarným prvkem – na první pohled zcela nenápadným – jsou úlomky třpytivé slídy vsazené do listnatých hlavic pilastrů.
Původní mobiliář včetně oltářů a soch, který na pozadí monochromatických stěn skvěle vyniká, byl pietně zrestaurován; nezbytné nové zařízení, např. lavice v postranních kaplích, autoři pojednali ve světlém dubovém masivu a prostých formách, aby bylo na první pohled zřejmé, že se jedná o novodobé doplňky.
Ačkoliv má chrám nadále převážně sakrální funkci, pojímá nově i náplň kulturní, edukační a turistickou, což si vyžádalo další architektonické vstupy: jde zejména o prostory empory, východní oratoř a sakristii určené nově pro expozici sakrálního umění ze sbírek královéhradecké diecéze a propojené moderní ocelovou lávkou. Dočasným výstavám – zejména výtvarným duchovním intervencím současných autorů – slouží krypta. Pro turistickou část programu byla upravena vyhlídková terasa v mezivěží, k níž se stoupá po novém kruhovém schodišti. Edukativní segment je soustředěn do západní oratoře.
Celek, který v našich zemích prozatím nemá obdobu, doplňuje instalace Václava Ciglera a Michala Motyčky umístěná do křížení lodí. Symbolizuje ducha vznášejícího se nad vodami; od stejných autorů pochází matně skleněný oltářní stůl, uvnitř kterého se skrývá pulzující světelný zdroj, a zelený laserový kříž kopírující půdorys kostela ve tvaru latinského kříže.
AŠ
