Restaurování sgrafitového pláště zámku

Litomyšlský zámek, vystavěný v letech 1568–1581 Vratislavem z Pernštejna, si na rozdíl od sousedních hospodářských budov a zahradních parterů zachoval své původní renesanční tvarosloví i dispozici relativně kompaktně až do dnešních dnů. Naproti tomu jeho sgrafitová výzdoba byla v průběhu staletí velmi poničena (zejména v souvislosti s četnými požáry), postupně ji proto převrstvily krycí omítky. Již v 19. století se však o tyto proškrabávané dekorace začal probouzet zájem. Částečného odkrytí se veřejnost dočkala až ve třicátých letech 20. století. Štukatér Antonín Pochobradský však tehdy nepostupoval šetrně – autentických renesančních psaníčkových sgrafit se po jeho zásahu dochovalo jen asi třicet procent. Další restaurování bylo provedeno v padesátých letech Miroslavem Böswartem. Současný stav budovy zámku je však výsledkem až komplexní památkové obnovy z let 1973–1989.

Její původní program počítal pouze s restaurováním sgrafitového pláště, nakonec byl ale podstatně rozšířen za účelem adaptace zámku na Muzeum české hudby, která si vyžádala rozsáhlou projektovou přípravu, práce stavební (zednické, kamenické, tesařské, pokrývačské), uměleckořemeslné i restaurátorské.

Restaurování prováděla zejména čtveřice předních (tou dobou takřka ilegálních) českých výtvarníků – Václav Boštík, Zdeněk Palcr, Stanislav Podhrázský a Olbram Zoubek (členy týmu krátce byli také Dušan Křička a Zoubkova první manželka Eva Kmentová; později se do prací zapojili jako výpomoc také další, vesměs mladí výtvarníci a někteří tehdejší studenti AVU – Arnold Bartůněk, Michal Blažek, Milan Hubeňák, Eva Mautnerová, Pavel Míka ad.).

Koncepce obnovy kombinovala přísnou ochranu, konzervaci a citlivé restaurování všech dochovaných originálních částí kamenných článků a sgrafitové výzdoby s metodou výtvarné rekonstrukce částí sice zaniklých, avšak spolehlivě identifikovatelných, v zájmu respektování celku jako jedinečného, kompozičně uceleného výtvarného díla (tento přístup v památkové péči je označován jako „syntetický“).

Sgrafitové fasády byly odkryty v celém rozsahu, dochované části byly restaurovány a rozsáhle doplňovány. Znovu zbudována byla také tzv. lunetová římsa na jihozápadní a jihovýchodní fasádě – tento stavební prvek, jenž působí jako intaktní součást budovy z renesanční doby, je ve skutečnosti ocelovou konstrukcí vyplněnou železobetonovými skořepinami a zdobenou kompozicemi, jejichž autorem je z převážné části Stanislav Podhrázský.

Boštíkův, Palcrův, Zoubkův a Podhrázského pobyt v Litomyšli přinesl městu nové ideové impulzy, jež vytvořily základ pro rozvoj města v devadesátých letech 20. století. Dění kolem restaurování sgrafit zámku v Litomyšli také inspirovalo českou, německy píšící spisovatelku Libuši Moníkovou k románu Die Fassade, M.N.O.P.Q., který vydala v Mnichově v roce 1987; česky vyšel poprvé roku 1991 v Torontu. V roce 1999 byl zámek zapsán na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO.

AŠ