Na území tzv. Bernardky, v bezprostředním sousedství historického centra, se až do konce šedesátých let 20. století rozprostírala nízká domovní zástavba spíše venkovského charakteru, které od roku 1910 dominovala synagoga. Daná část tzv. Českého předměstí nepůsobila patřičně po architektonicko-urbanistické stránce vůči „velkolepým“ novostavbám Smetanova domu (02-402) a dívčí školy (02-22) z počátku 20. století. Řada domů se navíc nacházela v nedobrém hygienicky-zdravotním a technickém stavu. Asanaci za účelem nové výstavby „v blocích“ proto doporučil již architekt Ladislav Machoň, který Litomyšli v letech 1947–1949 zpracoval regulační plán. Na jeho záměr pak navázal architekt-památkář Lubomír Reml v následujících směrných plánech města z let 1959 a 1964. Zamýšlenou novou výstavbu sídliště včetně celoměstské vybavenosti specifikoval s ohledem na jedinečnost historického panoramatu zámeckého návrší jako maximálně dvou-, respektive čtyřpodlažní.
Vypracování projektu sídliště bylo roku 1969 svěřeno pražským architektům Ivo Loosovi a Jindřichu Malátkovi. Obytná část se měla skládat z 11 čtyřpatrových bodových domů s členitým půdorysem, které měly zastřešit celkem 121 bytů. Uskupení domů utvářelo „ovál“, jehož podélná osa pohledově ústila v průčelí dívčí školy s věžicí. K tvarování sídliště architekti přistupovali s velkou pokorou, neboť – jak sami poznamenali – „utváření historické zástavby města nastoluje především otázky měřítek jak výškových, tak prostorových. (…) Drobné měřítko zejména prostorů před zámkem, kostelem piaristickým i oběma kostely dalšími určují i prostorová měřítka a vztahy nové zástavby, tedy jasně drobnou komorní polohu s úzkými průtahy pěších s výrazným podílem zeleně.“
Do příprav Loosova a Malátkova citlivého projektu však v roce 1972 zasáhl Krajský investorský útvar a Městský národní výbor v Litomyšli, podle nichž by se výstavba takto malého množství bytů nevyplatila. Vzdor tomu, že architekti proti své vůli projekt uzpůsobili, zakázka byla nakonec předána Stavoprojektu Hradec Králové. Finální návrh, vypracovaný Ferdinandem Trkalem z choceňské pobočky, zvýšil počet bytů více než dvojnásobně (264 bytů), ovšem na úkor architektonicko-urbanistických kvalit sídliště, které se nakonec skládá z rozměrných typizovaných domů o čtyřech, šesti a osmi patrech. Vnitřní prostor vyplňuje „náměstí“, od počátku však zamýšlené jen jako parkoviště.
Kvalitu veřejného prostoru na sídlišti se podařilo povznést Josefu Pleskotovi, když v roce 2002, ve druhé fázi projektu na protipovodňová opatření říčky Loučné (02-VP3), navrhl revitalizaci „interiéru“ sídliště. Do relativně uzavřeného prostoru se rozhodl vnést více funkcí a vymezit je odlišným druhem povrchů (asfalt pro auta, dlažba pro pěší, trávník a dřevo k rekreaci apod.). Z jeho záměru se zatím podařilo realizovat pouze objekt polozapuštěných garáží, jejichž střechu architekt využil pro sportovní hřiště a pobytovou zahradu.
Po roce 2000 povznesla prostředí sídliště také dvě umělecká díla upomínající na zbourané významné budovy. U břehu Loučné, na místě někdejší synagogy, se nachází jednoduchá ocelová pamětní stéla navržená Zdeňkou Vydrovou, Antonínem Dokoupilem a Jiřím Mělnickým z roku 2012 připomínající nejen synagogu samotnou, nýbrž všechny židovské obyvatele Litomyšle zahynulé během druhé světové války. Stéla nahradila původní kamennou pamětní desku od Helgy Hoškové-Weissové z roku 1994, která byla osazena na zadní fasádě panelového domu č. p. 1048 (po zateplení domu už nebyla na místo vrácena; dnes je deponována v Regionálním muzeu v Litomyšli). Druhým dílem je památník litomyšlského rodáka, významného astronoma Zdeňka Kopala, práce Federica Díaze a Mariana Karla z roku 2004, situovaný při Havlíčkově ulici v místech, kde stával Kopalův rodný dům (02-VP4).
AŠ
