Zvenčí připomíná keltské oppidum či středověké hradby, ale zevnitř evokuje atmosféru funkcionalistické vily. Navenek se prezentuje neopracovaným robustním lomovým zdivem, ale v interiéru překvapí lehkostí prosklených stěn, které se otevírají do vnitřního atria. Rodinný dům Tomáše Brýdla má podle Petra Volfa „dvě tváře“: zatímco zvenčí navozuje „archetypální dojem solidnosti a odolnosti“, vevnitř působí „měkce a křehce“. Josef Pleskot dal vile přiléhavou přezdívku „dům za zdí“. Ohradní zdi podle Zdeňka Jirana vytváří „ulitu“ chránící rodinný život uvnitř domu. Paradoxní sloučení dvou protikladných konceptů – uzavřenosti a otevřenosti – vytváří hlavní koncept této vily.
Její příběh začíná, když se manželé Brýdlovi rozhodli rekonstruovat v Litomyšli starý statek pro sebe a své tři děti. K uskutečnění záměru nakonec nedošlo a manželé si zakoupili pozemek nedaleko jejich původního bydlení. Představa klidného dvora v lidovém stavení se jim spojila se vzpomínkou na atmosféru atriové vily, kterou viděli při návštěvě Pompejí. Zadání pro architekta Josefa Pleskota bylo jasné – dům s vnitřním dvorem chránícím soukromí rodinného života. Zatímco majitelé si představovali, že dům bude situován do zadní části zahrady, architekt dům posunul blíže k uliční čáře, aby zahradu oddělil od okolí a dodal jí intimní charakter.
Ve výsledném řešení je dům na půdorysu podkovy uzavřen směrem do zahrady přírodním bazénem. Pomyslnou čtvrtou stěnu atriového domu vytváří zdvíhající se svah zahrady s bujnou vegetací a mihotavý pás vodní hladiny. Do atria lze vstoupit skrze skleněné stěny z jakéhokoli pokoje. V jižním traktu je vedle garáží umístěna venkovní kuchyně, která se otevírá do atria, a umožňuje tak být zároveň venku a uvnitř. V kontrastu ke zbytku zahrady porostlé vysokou trávou pokrývá atrium pouze dokonale střižený trávník. Jako kdyby bylo atrium obývací halou s luxusním kobercem jadeitové barvy. Funguje jako „mezi-prostor“, který vytváří přechod mezi interiérem a exteriérem.
V západním traktu domu je situován velký prostor slučující kuchyň, jídelnu, obývací pokoj s krbem a pracovnu do jednoho celku. Z hlavního obytného prostoru lze sledovat ulici skrze arkýř, který je v exteriéru pokrytý černým plechem, a tak se od kamenné stěny domu odlišuje nejen hmotově, ale i barevně. V severním traktu domu jsou umístěny ložnice, které jsou přístupné z úzké chodby osvětlené štěrbinovým oknem ve stropě. Když zůstanou dveře závěrečného pokoje otevřené, směřuje chodba pohled návštěvníka k vysokému oknu vedoucímu do bazénu. Stropy celé vily jsou z neomítaného betonu a díky otisku prkenného bednění připomínají dřevěné stropy z lidové architektury.
Ačkoli se vila záměrně uzavírá svému okolí, nepůsobí nepřívětivým dojmem. V okolní zástavbě působí klidná horizontála kamenného domu jako monumentální land-artové dílo – působivě a neobvykle, tiše a nepřístupně, ale rozhodně ne autoritativně.
EK
