Velkolepá budova litomyšlského divadla – Smetanova domu – vznikla v letech 1903–1905 podle návrhu Jana Šuly, Viktorina Šulce a Josefa Velflíka, profesorů české státní průmyslové školy v Plzni a později také v Praze. Novostavbě musel ustoupit historický objekt barokního hostince Karlov, původně letohrádku, vystavěného v roce 1741 a od roku 1784 užívaného také jako střelnice. Smetanův dům, zpočátku zvaný „Národní“, byl ve své době společně s o málo starším plzeňským divadlem nejmodernější divadelní budovou na českém venkově.
Geneze a vleklost celého záměru vybudovat v Litomyšli divadelní budovu však byla dramatická, takřka tragická. O jeho stavbě se totiž začalo jednat už o čtyři dekády dříve, roku 1860, kdy město vypsalo veřejnou architektonickou soutěž pro prostranství na Olivetské Hoře, z níž jako vítězný vzešel plán architekta Františka Schmoranze st. v obloučkovém rundbogenstilu. Realizaci však znemožnila prusko–rakouská válka i nové priority radnice, které se zúžily na stavbu reálné školy.
Roku 1883 Jednota divadelních ochotníků zřídila Spolek pro vystavění divadelní budovy, jehož hlavním úkolem bylo vyřešení otázky finančních prostředků a vhodného staveniště (Karlov, Hora Olivetská, prostor dnešního Komenského náměstí, městský sad). V devadesátých letech pak vznikla řada architektonických návrhů pro jednotlivá prostranství, zpravidla v novorenesančním stylu. Definitivní návrh však vzešel až z další soutěže, vypsané roku 1902, kdy byl za staveniště už konečně vybrán Karlov, a to i díky podpoře purkmistra Jana Lauba, místního starosty Čeňka Toboláře, Quidona Šimka a dalších.
Slavnost položení základního kamene se konala dne 4. dubna 1903. Staveniště na místě Karlova při levém břehu řeky Loučné se vyznačuje svažitým terénem obklopeným bohatou vzrostlou zelení. Výškový rozdíl terénu má za následek, že přední fasáda čítá o patro víc než zadní – zahradní. Stavba je koncipována na půdorysu písmene „U“ se zkrácenými rameny – postranními rizality, které vytvářejí mělké nádvoří a umocňují působivost vstupního průčelí, které je korunováno plastikou se dvěma putti držícími kartuši s litomyšlskou lilií od Antonína Poppa. Symetrii stavby narušuje severní kupolová střecha, nikoliv nepodobná střeše Národního divadla v Praze či divadla v Plzni. Na obě divadelní stavby Smetanův dům navazuje i uplatněním novorenesančního stylu, velmi oblíbeného pro stavby budov osvětového poslání a chrámů umění. V tomto případě se však novorenesance jeví do jisté míry již jako překonaná. Opožděný historismus však místnímu konzervativnímu publiku vyhovoval. Aktuálnější secese se na exteriéru stavby uplatnila jen v drobných detailech (přístřešek nad vstupním portálem, kovářské práce, ženské maskarony a vegetabilní štukatury).
Velká pozornost byla věnována výzdobě interiéru, na níž se podílela řada významných umělců. Zmiňme zde alespoň oponu s námětem Apoteózy hudby od Františka Urbana, žáka Františka Ženíška, bohatou plastickou výzdobu proscénia a galerie od Rudolfa Hamršmída, štukatury ve velkém a malém sále od Josefa Kulhánka ad.
Součástí stavby se stalo také zbudování elegantního mostu se železobetonovou konstrukcí, jehož architektonickou úpravu navrhli rovněž Šula, Šulc a Velflík a jemuž věnovalo pozornost celostátní odborné periodikum Architektonický obzor.
V letech 1995–1999 objekt podstoupil vzornou rekonstrukci, na níž spolupracoval pražský architekt Vladimír Krátký.
AŠ
