V roce 2001 vypsalo město Litomyšl soutěž na úpravu nábřeží řeky Loučné, která se v době povodní vylévala ze svého koryta, a ohrožovala tak blízké sídliště Komenského náměstí. Jako tradiční řešení se zde nabízela stavba protipovodňových valů, po jejichž vrcholu by se dalo chodit. Vítězný tým architekta Pleskota se však rozhodl řešit zadání komplexně: „Návrh jsme dělali s vizí, že za peníze, které byly dány na ochranu proti velké vodě, jsme se rozhodli vytvořit veřejný prostor.“ Cílem projektu bylo zpřístupnit řeku obyvatelům sousedícího sídliště, a vytvořit tak nový, živoucí prostor k procházkám a relaxaci. Břehy se stávají terasami, které mají podle Petra Volfa až „lázeňskou atmosféru“.
Promenáda vedoucí na vyvýšeném břehu podél řeky je propojena cestami se sídlištěm a zároveň je z ní umožněn přístup k pěšině vedoucí v těsné blízkosti vody. Ta je postavena z gabionů (drátěných klecí naplněných kameny), které břeh zpevňují a kterými zároveň může volně prorůstat zeleň. Most přes řeku není pojat jako pouhý komunikační prvek, ale jako široká platforma určená k setkávání. Po širokých schodech vyrobených ze starých pražců je možné sestoupit až k vodě a krmit ryby.
Úprava řeky Loučné mé téměř „zenový“ charakter a poukazuje na inspiraci japonskou tradiční kulturou, v níž je pečlivě vybalancován vztah mezi přírodním chaosem a řádem architektury. Revitalizace nábřeží připomíná v mnohém úpravy Jeleního příkopu v Praze, které má architekt Pleskot také na svědomí. V obou případech se setkáváme s podobným konceptem, kdy je hlavní široká a dobře schůdná promenáda doplněna alternativní cestou turistického typu, která nabízí návštěvníkovi dobrodružný pocit zdolávání překážek. V průběhu putování po „pěšině“ podél řeky Loučné je nutné se vyhýbat stromům, projít pod mostem a celou dobu dávat pozor, aby člověk nespadl do vody. Tento typ „architektonicko-turistických cest“ však vyžaduje stálou péči, která respektuje jejich přírodní charakter. Zatímco v Jelením příkopě jsou úpravy často necitlivé, v Litomyšli se setkáme s opačným extrémem – cesta podél řeky postupně zarůstá, až není téměř znatelná. Ale i zarůstání poukazuje na časový charakter architektury, s nímž architekt Pleskot vědomě pracuje – mnohé z jeho realizací ukazují „stopy času“ odkazující na pomíjivost a proměnlivost světa. Je však třeba nalézt správný poměr mezi romantickým chátráním a rozpadem směřujícím k dekadenci.
V navazující druhé etapě z let 2002–2003 byl revitalizován prostor uvnitř sídliště (02-1048).
EK
