Myšlenka založit restaurátorskou školu právě v Litomyšli vznikla v průběhu restaurování Váchalových maleb v Portmoneu na počátku devadesátých let 20. století (03-73). Zanedbaný památkový fond v České republice si nové „lidské zdroje“ vyžadoval, a tak byla idea založit vedle ateliérů na pražské AVU další instituci tohoto typu (ovšem s větším důrazem na „vědeckost“) uchopena velmi záhy: v roce 1993 Nadace Paseka, jejíž majitel, nakladatel Ladislav Horáček, byl i vlastníkem Portmonea, založila nástavbovou soukromou Školu restaurování a konzervačních technik (následně Vyšší odborná škola restaurování a konzervačních technik, z níž se akreditovala soukromá vysoká škola Institut restaurování a konzervačních technik, jenž se v roce 2005 připojil k Univerzitě Pardubice jako samostatná Fakulta restaurování).
Za symbolickou jednu korunu a s podmínkou okamžité adaptace na budovu školy Nadace Paseka získala od města barokní tzv. Roubínkův zámecký úřední dům přiléhající k Červené věži (součást pozdně gotického opevnění města). Ve spolupráci s Evou Antošovou projekt vypracoval Mikuláš Hulec, architekt, který se na projekty obnov, úprav a dostaveb historických objektů zaměřuje a s restaurátory úzce spolupracuje. Úkol spočíval v adaptaci barokní budovy, rekonstrukci Červené věže a ve vybudování nových ateliérů ve dvoře.
Projektu předcházel stavebně-historický průzkum, vypracovaný Jiřím Škabradou, odborníkem na historické krovy. Snad i tato spolupráce nakonec přispěla k tomu, že se Hulec rozhodl Červenou věž zastřešit a připojit k ní dřevěné schodiště. Historizující věžová nástavba budila zpočátku odpor památkářů, a to i přes to, že nijak nezasáhla „podstatu“ památky a byla koncipována jako kompletně rozložitelná pro případ budoucího odstranění. Díky užití tradičních tesařských postupů a „syntetizujícímu“ charakteru byl střešní novotvar nakonec akceptován.
Stejný „nedestruktivní“ přístup Hulec ctil i v barokní budově, kde byly postupně adaptovány prostory pro kancelářské zázemí, kabinety, učebny, knihovnu a ateliér restaurování papíru. Jediným výraznějším novotvarem jsou zde záchodky, které dnes již pozbyly původního charakteru akusticky neizolovaných dřevěných kójí, a tři byty pro pedagogy v podkroví, rovněž dřevěné a „rozebíratelné“.
Opak v přístupu vysledujeme u novotvaru přístavby na protilehlé straně dvora pro chemicko-technologické laboratoře, ateliéry restaurování kamene, nástěnné malby, v podkroví s repasovanými krovy a řadou střešních světlíků pak pro ateliér výtvarné přípravy. Prosklené byly i stěny „sochařského“ ateliéru v přízemí, které umožňovaly pracovní komunikaci se sloupovou lodžií předsunutou do dvora a zároveň zajišťovaly dostatek přirozeného světla. Novostavbu připojeného kratšího bočního křídla zvnějšku dosud charakterizuje pohledové režné cihlové zdivo s prosklenými „vstupy“ v ocelových rámech. Výraznou přestavbou křídla naproti barokní budově se areál uzavřel a vznikl jakýsi společensko-pracovní dvůr.
Ziskem piaristické koleje (01-8b) pro potřeby výuky v roce 2014 nastala možnost přemístit několik ateliérů a tudíž také adaptovat prostory v původních budovách pro pracoviště, která zde zůstala. Principem nového projektu, vypracovaného v roce 2014 rovněž týmem Mikuláše Hulce, bylo předsunutí ocelových rámců se skleněnými výplněmi a vytvoření nového krovu s velkoprostorovými ateliéry.
AŠ
