Rozšiřování pravomocí stávajících okresů po vzniku samostatné republiky vyžadovalo nezbytné administrativní zázemí. Zprvu byly příslušné úřady umisťovány do různých městských objektů, jež většinou novým účelům nevyhovovaly. Po konsolidaci československého hospodářství se tedy počaly stavět nové úřední budovy. Ambice okresních měst se projevovaly i v rozměrech staveb a jejich reprezentativnosti. Prestižní otázkou se samozřejmě také stal výběr architektů. Ve východočeské Litomyšli tomu nebylo jinak. Tam městské představenstvo pověřilo stavbou úřední budovy Antonína Ausobského, úspěšného tvůrce nové gymnaziální budovy (04-590), neboť předpokládalo, že vytvoří další dominantu nově vznikající čtvrti, jejímž základem se právě ona škola stala.
Plánová dokumentace pochází z roku 1924, k povolení stavby však došlo až v roce 1925 a samotné práce se rozeběhly zřejmě ještě o rok později. Kronika města Litomyšle uvádí, že budova byla slavnostně odevzdána 21. ledna 1928 a obsahovala dva byty a sedmdesát kancelářských místností.
Staveništěm bylo zvoleno vyvýšené místo po levé straně gymnázia v návaznosti na nově vznikající zástavbu ulice, např. činžovní dům od Bohumila Hypšmana (04-591), postavený severně, vpravo od školy. Půdorys úřední budovy se vyznačuje složitostí, průčelí komplikovanou členitostí. Projekt hlavní fasády zcela zjevně vychází z Ausobského návrhu úpravy nábřežního průčelí olympijského divadla ve Vicenze, samozřejmě v oproštěnější podobě.
Oproti přiléhající budově gymnázia vznikla stavba ve svém výrazu nejednotná, ba disharmonická. Při bližším náhledu nelze neobdivovat důmyslnost skloubení zcela rozdílných prvků do neobvyklé jednoty v různosti a tím dosažené nečekané harmoničnosti, byť vcelku přece jen převažuje tradicionalistické ladění. Příznačnými motivy této Ausobského kreace jsou monumentální tvary, nápadná členitost a hra světel a stínů.
Je možno předpokládat záměr Antonína Ausobského – naskytla-li se mu příležitost realizovat vedle sebe budovy zcela odchylných účelů – dosáhnout vyhraněnosti kontrastů mezi přísně souměrným a tradičním pojetím gymnaziální budovy a nekonvenčním (tradici však nepopírajícím) ztvárněním sousední budovy úřední. Šlo tu však také nepochybně o vytvoření děl vzájemně korespondujících a respektujících se. To vše se podařilo. Můžeme-li dříve vzniklou kreaci označit za klasickou (při respektování plné funkčnosti), ta pozdější je řešena především s ohledem na funkčnost. Ač obě rozdílné, nezapřou ducha svého tvůrce. A to je spojuje. Hledíme-li na ně, je jejich vzájemný soulad okamžitě patrný.
Dispozice objektu je třítraktová, se středovou chodbou a prostorami po obou stranách, přístupná po dvou dvouramenných schodištích – hlavním v nárožní části a doplňkovém přibližně ve středu dispozice.
Přestože úřední budova již dávno neslouží původnímu účelu – po zrušení okresu Litomyšl v roce 1960 byla proměněna v učňovský internát a bývala v ní i mateřská škola – ještě stále zůstává jednou z nejvýznamnějších novějších městských stavebních památek.
PK
