Revitalizace tzv. Bělidel s autobusovým nádražím

Předměstí Bělidla, rozprostírající se jižně od historického centra, původně utvářela hustá zástavba s centrálním trhovým náměstím, která stavebně nevynikala. Architekt Otakar Novotný, žák Jana Kotěry, který na žádost místního okrašlovacího spolku vypracoval roku 1910 plán na okrašlovací práce ve městě, doporučil přebudovat území po vzoru belgických „beguinage“ – tedy jako náměstí s klidnou trávníkovou plochou uprostřed, uzavřené ze všech stran nízkými skromnými domky a obroubené po všech čtyřech stranách řadami stromů; nenápadně by do něj ústily okolní ulice tak, aby Bělidla tvořila poslední část Masarykovy „úřednické“ čtvrti.

Novotného záměr nebyl realizován a prostor Bělidel si původní rostlou strukturu udržel až do šedesátých let 20. století, kdy byla jeho valná část zdemolována za účelem zbudování silničního průtahu se světelnou křižovatkou a autobusovým nádražím.

Na konci devadesátých let 20. století vykonalo vedení města první kroky k proměně tohoto nevzhledného, přitom ale exponovaného prostoru s naddimenzovaným dopravním areálem a oslovilo architekta Michala Brixe k vypracování urbanistické studie. V jeho podání měla být autobusová stání redukována a situována souběžně s Mařákovou ulicí do severozápadního cípu, uvolněný prostor měl být využit jako nové obchodní centrum s domem sportu a módy, tržnicí, autosalonem ad.

Nakonec se ale k přestavbě území přistoupilo podle urbanistického projektu městské architektky Zdeňky Vydrové z roku 2005. Ta zredukovaný počet nástupišť uspořádala souběžně s ulicí T. G. Masaryka tak, aby nová odbavovací budova dotvořila chybějící část fronty domů v této ulici. Parkoviště uspořádala do neobvyklého tvaru – půlkruhového segmentu, a to proto, aby minimalizovala zpevněné plochy parkovacích stání ve prospěch odpočinkového veřejného prostranství v podobě malého parku s řadou intimních míst uprostřed segmentu. Sadovou úpravu parku navrhl Zdeněk Sendler; skladba rostlin sestává především z okrasných travin a záměrně není doplněna cennými dřevinami, neboť do budoucna se počítá s tím, že prostor bude zastavěn další veřejnou budovou.

O objekt obchodního domu, který autorka situovala k silnici a do blízkosti cesty do centra pro pěší, projevil zájem řetězec BILLA. Město mu vyhovělo s podmínkou, že dům navrhnou kvalitní architekti a že řetězec zafinancuje i výstavbu výpravní budovy nádraží. Investor oslovil brněnskou kancelář RAW (Tomáš Rusín, Ivan Wahla, Lukáš Vágner), která vtiskla celé lokalitě jednotný charakter. Jak sami autoři uvádějí, „vztah budov autobusového nádraží a obchodu je vyjádřen podobnou výškou, použitím vysazených betonových říms a jednotným materiálovým zpracováním", které kombinuje dřevěný masiv a cihelné pásky. Nový areál přitom není „uzavřený sám do sebe“, ale naopak příhodně komunikuje s okolím, jak například dokládá výpravní budova nádraží, jejíž zadní průčelí směrem do ulice T. G. Masaryka je rozčleněno odskočenými sekcemi určenými pro obchod a služby tak, aby přineslo „život“ i do této přilehlé části území.

AŠ