Tento puristický prvorepublikový objekt, dnes značně dehonestovaný silničním průtahem z osmdesátých let 20. století, patřil v době svého vzniku mezi architektonicky „nejodvážnější“ litomyšlské realizace. Pro své dcery Markétu Freyovou a Marii („Mici“) Sgallovou s jejich rodinami ho mezi lety 1932 a 1933 nechal postavit židovský obchodník Rudolf Finger. Projektem pověřil místního stavitele Františka Vlacha.
V kontextu Vlachovy tvorby i v kontextu soudobé stavební produkce ve městě dům vynikal jednoduchým a věcným konstruktivním pojetím. Jako první místní soukromá stavba byla vila opatřena rovnou střechou, kterou však Vlach „zobytnil“ – vytvořil z ní rozměrnou terasu obehnanou trubkovým zábradlím, poskytující působivé pohledy na pernštejnský zámek a ostatní pamětihodnosti ve městě.
Jediným „ornamentem“, který rozčlenil prostou světlou fasádu, se stala okna; stavitel ani stavebník neměli potřebu exteriér esteticky dotvořit dalším dekorem, střídáním různých povrchů ani výraznou barevností.
Otto Sgall nechal na pozemku přistavět přízemní objekt pro svoji kancelář a sklad textilu, opět podle projektu Františka Vlacha. Puristický ráz ryze užitkové budovy s rovnou střechou oživily hrotité skleněné střešní světlíky, které stavbě částečně vtiskly průmyslový charakter, zároveň se ale staly decentním dekorativním prvkem.
Za druhé světové války vilu zabrali Němci a zřídili v patře kanceláře NSDAP a v přízemí mateřskou školku. Ani v poválečném období se osud budovy a jejích obyvatel, z nichž válku přežila jen Markéta Freyová s dcerou Evou, nijak nezlepšil. Původní volný pozemek obklopený zelení mezi nádražím a Rašínovými sady na okraji Nové čtvrti vzal zasvé během výstavby silničního průtahu. Původní puristický výraz i dochované funkcionalistické prvky pak byly setřeny během nedávné rekonstrukce.
AŠ
