Rozsáhlá obec Sloupnice získala na sklonku dvacátých let 20. století novou dominantu – moderní velkolepou sokolovnu, jejíž architektonické pojetí, které daleko víc než stavbu tělocvičného a osvětového poslání připomíná průmyslový objekt, bylo souměřitelné s nejnovějšími stylovými proudy v Evropě.
Po vleklém jednání o tom, ve které z rivalitních částí obce se bude stavět (nad Horní nakonec zvítězila Sloupnice Dolní), projekt v roce 1926 vypracoval architekt Vojtěch Vanický, sloupnický rodák a sokol, tou dobou již spolupracovník svého učitele z pražské akademie Josefa Gočára.
Nejednalo se přitom o jeho první práci pro sloupnickou jednotu; již v roce 1922 dostal úkol nakreslit „představu snu sloupnických sokolů“; navrhnul spíše skromnou regionalistickou stavbu s folklórními prvky připomínající tvorbu Dušana Jurkoviče.
Realizovaný návrh je diametrálně odlišný. Vliv tvorby Josefa Gočára, ale i zkušenosti z četných studijních cest do zahraničí a z přednášek předních zahraničních architektů měly podíl na tom, že se Vanický za relativně krátkou dobu – 4 roky – přeorientoval od malebných lidových prvků k holandské moderně, purismu a funkcionalismu.
Monumentální účinek stavby umocňuje zasazení do svažitého terénu. Fasáda centrální „kubické“ části je charakteristická kontrastem červeného režného zdiva a světlých omítaných říms a překladů, jejichž horizontální skladba podporuje klidné vyznění. Podélné průčelí, za nímž se nachází trakt s chodbami, galerií a předsálím, bylo opatřeno plochou pobytovou střechou – střešní terasou – s trojicí obdélných průhledů (terasa byla později zrušena kvůli zatékání a zastřešena). Na tuto část ze severu navazuje hlavní sál s jevištěm, který je naopak od počátku zastřešen strmou sedlovou střechou, jejíž trojúhelný štít v boční fasádě zdobí výtvarně zajímavá variace cihelných vazeb.
Průčelí předstupuje nízký asymetricky posazený rizalit se střešní terasou, v němž se nachází byt sokolníka v přízemí a výborovna v patře. Jeho hladká světlá cementová omítka rovněž kontrastuje s režným zdivem hlavní části budovy.
Velkoryse navržená úprava přilehlého zadního pozemku se stupňovitými tribunami a menší provozní budovou nakonec realizována nebyla.
Interiér se nese ve světlých, bílých a šedých tónech. Nejdůsledněji je tato barevná kombinace dodržena u dřevěného obložení hlavního tělocvičného sálu, prostupuje ale i chodbami a velkorysými schodišti (veřejným s mohutnými válcovými pilíři a obslužným se subtilním kovovým zábradlím).
Řada významných architektonických prvků je dochována v poměrně autentickém stavu; budově však ublížily nevzhledné účelové přístavby a nepůvodní zastřešení. Přesto figuruje na seznamu nemovitých kulturních památek a prochází postupnou rekonstrukcí.
AW
