Malá obec Budislav na okraji přírodní rezervace Toulovcovy maštale postrádala až do devadesátých let 20. století církevní svatostánek. V uvolněných poměrech po tzv. sametové revoluci se iniciativy za zbudování kostela, který by sloužil věřícím všech křesťanských církví, chopil místní podnikatel a mecenáš Jaroslav Vomáčka, který projektem pověřil architektku Janou Vohralíkovou.
Autorka vybrala rozlehlý pozemek s vyhlídkou nedaleko centra obce. Přestože si zvolené staveniště v přírodním krajinném rámci na místě pískovcového lomu vynutilo nákladné řešení základů pomocí pilotů, stavba zde měla kýžený volný prostor a možnost naplno rozvinout působení své architektury.
Kostel spočívá na půdorysu srdce – symbolu lásky –, a upomíná tak na vlastní zasvěcení (Boží lásky). K lodi přiléhá vstupní část se štíhlou segmentovou věží a hlavní dominantou exteriéru – vysokým latinským křížem. Prostou světlou a hladkou fasádu člení „pouze“ rozměrná nedělená okna a výrazně ji přesahuje mohutná strmá střecha ve tvaru lipového listu.
Prostotou a jednoduchostí se vyznačuje též interiér, jehož světlé stěny doplnila řada uměleckých děl, převážně od lokálních autorů (např. Jiří Dudycha, Karel Píša, Stanislava Macháčková, Petr Váňa ad.).
Přestože během stavby nastaly problémy s financováním (soukromý investor daroval hrubou stavbu obci, která ji musela dokončit za pomoci dotací Pardubického kraje, města Litomyšl a dalších dárců), byl kostel po deseti letech práce slavnostně vysvěcen královéhradeckým biskupem a pozdějším arcibiskupem Dominikem Dukou.
AW
