Po bělohorské bitvě a následné třicetileté válce se v českých zemích výrazně zhoršila situace venkovských poddaných, což vedlo k tomu, že roku 1680 vypuklo rozsáhlé selské povstání. Jedno jeho ohnisko se od dubna nacházelo také na Litomyšlsku, přičemž vzbouřenci, jejichž počet odhadují historici na 800–2000, pocházeli hlavně z Horního a Dolního Újezdu a Osíku. Brzy však byli zpacifikováni a 13. srpna toho roku proběhla na Šibeničním vrchu u Litomyšle krutá poprava čtyř jejich vůdců, mezi nimi i dodnes známého hornoújezdského mlynáře Lukáše Pakosty.
Roku 1905 se objevila myšlenka na vybudování nějaké trvalé připomínky selských rebelů. A protože tehdy panovalo mylné přesvědčení, že byl Pakosta dolnoújezdským rychtářem, ujal se její realizace o dva roky později ustavený Spolek „Lukáš Pakosta“ pro postavení pomníku v Dolním Újezdě. Obstaral potřebný kapitál – 6000 korun, získal pozemek v centru vesnice situovaný vlevo před tzv. novou školou (V-10), rozhodl o podobě díla (zvítězil názor, že „mohyly nečiní takový dojem jako pomník figurální“) a nakonec hledal sochaře. Po odmítnutí několika nevyžádaných projektů a neúspěchu v roce 1912 vypsané soutěže (choceňský umělec Cyril Jurečka, jenž v té době vytvořil pro obec Dobříkov u Chocně pětimetrovou sochu Jana Husa a později se usadil v USA, obdržel alespoň čestné uznání) byl přímo osloven Jan Štursa, který zakázku s radostí přijal. Při návštěvě obce na podzim 1912 rozhodl, že bude pomník stát vpravo před novou školou, čímž místní příliš nepotěšil, a 11. července 1913 podepsal smlouvu. O spolupráci s ním jednatel spolku poznamenal: „Návrhů učinil několik a pak je rozbil, nelíbily se mu, až zas naň přišla dobrá chvilka a vytvořil tři návrhy, z nichž dva zase vyházel a nechal ten, který sem poslal.“ Práce v kameni začala v lomech u Hořic někdy v dubnu 1914 a provedl ji sochař Otakar Velínský. Slavnostní odhalení pískovcového monumentu, sestávajícího z postavy o pluh opřeného svalnatého muže přepásaného krátkou suknicí (Mistr tím splnil svůj slib zadavatelům, původně chtivým sedláka v litomyšlském kroji, že figura nebude nahá) a kosočtverečného podstavce, u něhož jsou umístěny masky popravených, proběhlo 19. července 1914 za účasti snad až 15 000 lidí, nechyběly alegorické vozy.
Štursa, jenž v té době toužil po velkém pomníkovém úkolu, jak o tom svědčí i jeho účast v soutěži na podobu pomníku Jana Žižky na pražském Vítkově, popsal své alegorické dílo – v pramenech a literatuře označované jako pomník trpitelům selského povstání, památník obětí selského povstání, pomník selského povstání, pomník selského vzbouření, pomník Lukáše Pakosty či socha sedláka – takto: „Udělal jsem hlavní figuru sedláka (…). Opřen o pluh, stíraje své zrosené čelo sebevědomým gestem, pohlíží směrem k Litomyšli. Z uťatých hlav revoltujících, dole na soklu modelovaných, jako by vyrostl nový, svobodný člověk.“ „Figura ta je symbolem té velké vzdorné síly (…).“ Historik umění Jiří Mašín v něm viděl výsledek sochařova tehdejšího extenzívního hledání „nového formálního řádu (…) ve směru tvarové nadsázky“.
Patrně v září 1927 očistil objekt od mechu a usazenin učitel kamenosochařské školy v Hořicích Karel Jozef, v následujících letech pak několikrát došlo k úpravě jeho okolí.
SV
