V Osíku, vesnici nacházející se 4 km jihozápadně od Litomyšle, byla v roce 1947 založena první inseminační stanice plemenných býčků v tehdejší Československé republice. Tradice jejich odchovu zde přetrvává dodnes. V roce 1987 byla před budovou stanice, nacházející se v centru vesnice v blízkosti hlavní komunikace, odhalena hliníková socha Býka od sochaře Františka Jandy.
Přestože František Janda pochází ze severních Čech, v Osíku, rodné vsi jeho manželky, grafičky a malířky Ludmily Jandové, rozené Kalibánové, prožil téměř celý svůj profesní život. Ve své sochařské tvorbě se obracel k materiálům, jakým bylo dřevo, kámen, ale i kov. V centru jeho pozornosti stály železné prvky – finančně dobře dostupné a zajímavé svou strukturou. Ze starých radlic, os vozů i řetězů montoval a koval drobnější i velkorysé plastiky. Pro sochu Býka zvolil hliník, materiál, jenž soše dává hladký, lesklý povrch.
V současné době známe tři modely této sochy. Nerealizované studie znázorňují hrubě otesané tělo býka proskakující hladkým kruhem, dále pak dvojici býků stojících čelem proti sobě. Realizovaný model vyniká nad ostatními svou monumentalizací. Stylizované, v elementárních formách zachycené býčí tělo symbolizuje sílu a zdraví tohoto zvířete. Plastika se tak stává nejenom jakýmsi pomníkem odkazujícím k založení inseminační stanice, ale i její reklamou.
František Janda se ve své volné tvorbě obracel k tématům soustřeďujícím se na podstatu lidství – např. Myslitel (1967) či Prometheus (1967), věnoval se i nefigurativní tvorbě vycházející z organického světa přírody (např. Lusk z cyklu Rostliny a lidé, 1988). Pro jeho veřejné plastiky jsou typické figurativní či abstrahující náměty. Socha Býka se tak z této tvorby vymyká svou monumentální kompaktností a jednoduchostí formy.
ZT
