František Bílek

František Bílek je považován za jednu z nejvýraznějších postav českého secesního symbolismu, jeho rané dílo svou výjimečnou originalitou pramenící z hlubokého osobního, mysticky náboženského prožitku překračuje hranice českého prostředí. Ve své tvorbě se věnoval sochařství, grafice, kresbě, architektuře, navrhoval chrámové a bytové interiéry i knižní vazby.

Po studiích na gymnáziu v Táboře pokračoval v letech 1887 až 1890 na pražské Akademii výtvarných umění u Maxmiliána Pirnera. Pro potíže s vrozenou oční vadou (částečný daltonismus), která mu znemožňovala rozeznávat některé barvy, přešel k Josefu Maudrovi na Státní průmyslovou školu v Praze studovat sochařství.

V roce 1890 získal stipendium Vojtěcha Lanny a v lednu 1891 odjel do Paříže na soukromou Colarossiho akademii. Zde vytvořená díla Golgota, hora lebek a Orba je naší viny trest z roku 1892, která se svým expresivním naturalismem vymykala tradičnímu pojetí náboženských témat, však nebyla příznivě přijata stipendijní komisí v Praze a Bílkovi bylo stipendium odňato. Vrátil se tedy do rodného Chýnova, kde si postavil dům s ateliérem, později pobýval a tvořil také ve své pražské vile. Podnikl několik studijních cest do Itálie, Německa či Francie. Byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes, Umělecké besedy a Sdružení českých umělců grafiků Hollar.

I přes počáteční odmítavou kritiku se František Bílek své cesty nevzdal, tvoří v osamocení. V jeho díle se odráží hluboké náboženské cítění, trýznivé otázky o smyslu lidské existence i vizionářské sny. V roce 1899 vzniká jedno z jeho stěžejních děl – Krucifix, ve kterém se postava Krista stává personifikací bolestných pocitů viny.

Vedle náboženských témat se zabýval osudem českého národa, přemýšlel o smyslu jeho dějin a apeloval na jeho duchovní probuzení, obracel se také k postavám národních dějin – Jan Hus (1901) či Jan Žižka se zvednutou pravicí (kolem 1912). Především zájem o postavu Jana Husa i další motivy české reformace ho sblížil s dnešní Církví československou husitskou, v jejíchž sborech můžeme nalézt řadu jeho děl.

Jeho sochařským dílům dominují dřevořezby, pracoval také s pálenou hlínou. Vytvořil řadu náhrobků a pomníků. Věnoval se také kresbě a grafice, zejména technice dřevorytu. Ilustroval knihy, mj. i svých nejbližších přátel, spisovatelů Julia Zeyera a Otokara Březiny. Své myšlenky a úvahy publikoval v řadě textů, knižně Stavba budoucího chrámu v nás (1908) či Jak mi dřeva povídala (1946).

ZT
 

1909
Žal
hrob Václava Beneše Třebízského, Praha-Vyšehrad

1922
Obětovaný
Hořovice (parčík před zámkem)

1923
Jan Blahoslav
Horní náměstí, Přerov

1924
Bedřich Smetana
Jabkenice

1928
Mistr Jan Hus
Husovy sady, Tábor

1932
Tvůrce a jeho sestra Bolest
hrob Otokara Březiny, Jaroměřice nad Rokytnou