Vincenc Makovský

Jeden z nejvýraznějších českých představitelů meziválečné avantgardy, sochař Vincenc Makovský, maturoval v roce 1918 na reálce ve svém rodném městě. Toužil stát se malířem a v roce 1919 byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze. Nejprve navštěvoval malířské ateliéry, rozhodující vliv na jeho pozdější směřování však měl přestup do sochařského ateliéru Jana Štursy, po jehož smrti dokončil svá studia v roce 1926 u profesora Bohumila Kafky.

Vedle vlastní tvorby spojil svůj profesní život s pedagogickou činností, ve válečných letech 1939–1945 se podílel na vzniku Školy umění ve Zlíně. V roce 1945 byl jmenován docentem na Vysoké škole technické v Brně a o sedm let později se stal profesorem na AVU v Praze. Byl členem řady výtvarných spolků, kupř. Skupiny surrealistů ČSR. Za svoji tvorbu získal řadu ocenění a v roce 1958 byl jmenován národním umělcem.

Závěrečná práce na AVU v Praze mu vynesla stipendium francouzské vlády. V Paříži, kde mezi lety 1926–1930 pracoval v ateliéru sochaře Antoina Bourdella, se vyrovnával s moderním francouzským sochařstvím, doznívajícím kubismem i dobovým civilismem. Osvojil si výrazové prostředky nacházející se na hranici mezi abstrakcí a figurací, např. v dílech Hlava-vejce a Hlava-přilba z let 1926–1927, v nichž se objevují i brutalistní tendence, které dále rozvijí. Vytváří reliéfy z lepenky, obrací se k antisochařským materiálům, plastiky sestavuje z ohnutých drátů či plechů.

Na počátku 30. let, již po návratu do Brna, jeho tvorba reaguje na nejaktuálnější podněty evropského sochařství. Surrealistická díla Dívčí sen (1932–1934) či Žena s vázou (1934) jsou právem řazena k vrcholům jeho tvorby. Od poloviny 30. let, po jeho studijních cestách do Paříže, Moskvy, Leningradu a Londýny, do jeho prací pronikají realistické a neoklasicistní tendence, které vedou k jisté stagnaci tvorby.

Období druhé světové války je spojeno s jeho působením ve Škole umění ve Zlíně. Zde vytvářel konstruktivistické plastiky strojů, a stal tak v podstatě prvním průmyslovým designérem u nás. Ze stejné doby pochází ale také bohatá portrétní tvorba, především postav z české historie – Karel Havlíček Borovský (1938) či Božena Němcová (1939).

V poválečné době se věnoval především monumentální pomníkové tvorbě, které navzdory jisté ideologické vazbě na vládnoucí režim respektovala Makovského snahu propojit architekturu a veřejný prostor hodnotným dílem. Jedním z těchto příkladů je i pomník Aloise Jiráska v Litomyšli, jehož první návrh vytvořil již v roce 1940, samotná realizace však byla válečnými událostmi odsunuta a pomník byl dokončen až v roce 1959.

ZT
 

1937
Pomník T. G. Masaryka
Tyršovo náměstí, Humpolec

1940
Návrh pomníku Aloise Jiráska
Městská galerie Litomyšl

1955
Památník vítězství Sovětské armády nad fašismem
Moravské náměstí, Brno

1956–1957
Nový věk
Před hlavním vchodem do areálu Brněnských veletrhů a výstaviště, Brno

1957
Pomník Jana Amose Komenského
Naarden, Nizozemské království

1964–1966
Heraldická postava lva
Před severním vstupem do Pražského hradu