Zdeněk Palcr – sochař stojící vždy mimo proudy, ovlivněný ponejvíce kubistickou skulpturou „gutfreundského“ ražení – byl ryzím figuralistou. Kladl důraz na vlastní autorskou opravdovost a odpovědnost a neúnavně hledal vyšší ideje, které ukrýval ve tvarech a až archetypálních formách svých děl.
Rozhodnutí stát se sochařem v něm uzrávalo v první polovině čtyřicátých let 20. století, kdy s rodiči již bydlel v Brně. V příjímacím řízení na Akademii výtvarných umění v Praze v roce 1945 neuspěl, dostal se však na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kde začal v roce 1946 navštěvovat ateliér prof. Josefa Wagnera spolu se spolužáky Evou Kmentovou, Olbramem Zoubkem, Věrou a Vladimírem Janouškovými, Miroslavem Chlupáčem ad.
Po ukončení studia a absolvování základní vojenské služby restauroval spolu s prof. Wagnerem, Miroslavem Chlupáčem a Stanislavem Podhrázským sgrafita kaštiela ve Fričovcích. Spolu s Podhrázským a Mikulášem Medkem poté přijali několik restaurátorských zakázek na jihu Čech. Palcr se stal členem umělecké skupiny Máj 57 a vystavoval na všech skupinových výstavách až do roku 1964. Právě v šedesátých letech se jeho figury oprošťují od objemovosti a začínají převládat elementární tvary až do forem abstrahovaných stél.
Palcrova první samostatná výstava se uskutečnila v galerii Nová síň v Praze v roce 1970. Zúčastnil se mj. i několika zahraničních sympózií a reprezentativních výstav. Jeho cesta do Ósaky, kde spolu s architektem Viktorem Rudišem instaloval rozměrný betonový reliéf, je jedním z nosných subjektů románu Libuše Moníkové Fasáda, který v základu vychází z okolností restaurování sgrafit litomyšlského zámku v sedmdesátých a osmdesátých letech, jehož se Palcr účastnil. Volné tvorbě se v tomto období věnoval jen v zimních měsících, navrhoval také filmové plakáty. V osmdesátých letech obnovil spolupráci s Viktorem Rudišem v rámci zakázek pro brněnská sídliště Lesná a Líšeň. Tyto realizace jsou vzácnými příklady Palcrovy veřejně prezentované tvorby. Své ateliérové práce totiž v dané době odmítal vystavovat; zúčastnil se pouze jediné výstavy – v domě U Rytířů v Litomyšli (1986).
V závěru svého života v eseji Giacomettiho postřeh uveřejněné roku 1992 obhajoval tvůrčí proces jako základní předpoklad vzniku uměleckého díla. Distancoval se od soudobých trendů instalací a objektů. V jeho posledních pracích, dlouhá léta ukrývaných v ateliéru, je zřetelný návrat k výraznější objemovosti.
AŠ
druhá polovina 40. let 20. století
Hlava otce
Galerie umění Karlovy Vary
1957
Plavkyně
Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem
1961
Reportáž psaná na oprátce (filmový plakát)
1963
Černý Petr (filmový plakát)
1966
Plastika pro československý pavilon na Světové výstavě EXPO '67, Montreal
1969
Dvojice
Národní galerie v Praze
1969–1970
Reliéfní stěna pro československý pavilon na Světové výstavě EXPO '70, Ósaka (ve spolupráci s architektem Viktorem Rudišem)
1972
Stojící figura II
Galerie Klatovy / Klenová
1975
Část figury
Muzeum umění Olomouc
1988
Plastika Sedící ženy (ve spolupráci s architektem Viktorem Rudišem)
sídliště Brno-Líšeň
- Iva Mladičová, Zdeněk Palcr (rigorózní práce), Ústav pro dějiny umění FF UK, Praha 2007.
- Pavel Waisser, Sgrafitová výzdoba fasád zámku v Litomyšli (diplomová práce), Katedra dějin umění FFUP, Olomouc 2004, s. 154.
- Martin Boštík – Stanislav Vosyka – Jaromír Zemina, Václav Boštík (1913–2005). K stému výročí malířova narození, Řevnice – Litomyšl 2013, s. 118–131, 194–196.
- Pavel Waisser, Zdeněk Palcr o umění, in: Pavel Waisser (ed.), Sgrafita zámku v Litomyšli, Litomyšl 2011, s. 58–59.
- Zdeněk Palcr, Giacomettiho postřeh, in: Tomáš Pospiszyl (ed.), Michal Blažek. Sochy, (kat. výst.), Praha 2000, s. 21–24.
- Jan Kapusta ml. (ed.), Zdeněk Palcr , (kat. výst.), Náchod – Praha 1997.
- AKo [Adriana Kořisková], heslo Palcr, Zdeněk, in: Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění II, N–Ž, Praha 1995, s. 597–599.
