Stanislav Podhrázský

Stanislav Podhrázský se do dějin českého výtvarného umění zapsal jako malíř, kreslíř, sochař a restaurátor, jehož tvorba vycházela ze surrealismu i nové figurace a byla inspirovaná starým, především renesančním a manýristickým, uměním. S Litomyšlí ho pojí restaurátorské práce na litomyšlském zámku.

V Jindřichově Hradci se vyučil malířem pokojů, v roce 1936 odešel do Prahy, kde pracoval jako malíř pokojů, absolvoval také tři roky studia (1942–1945) na Státní ústřední škole bytového průmyslu v Praze na Žižkově. V roce 1945 byl přijat do ateliéru Františka Tichého na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Tichého studenti byli podrobeni velkému drilu, který byl spojen s požadavkem na dokonalé zvládnutí kresby; ta hrála výraznou roli v celé Podhrázského tvorbě. Mezi lety 1957 a 1964 byl členem skupiny Máj 57.

Již během studií patřil k nejmladší generaci představitelů českého surrealismu, na jehož východiska navazovala Podhrázského díla ovlivněná magickým realismem i novou figurací. Tematicky zůstal po celý svůj tvůrčí život věrný figuře, a to především postavám dívek, žen a mileneckých párů. Pro jeho tvorbu je příznačná originální práce s barvou – barvy mj. nanášel v několika silných vrstvách na sebe a následně je seškrabával, čímž dosáhl nového, náhodného strukturování obrazu. To, společně s použitím barevnosti, která se častokrát obracela k odstínům jedné barvy, mu umožňovalo zachytit postavy v imaginárním, snovém, ale i zneklidňujícím prostředí.

Stanislav Podhrázský se řadí mezi autory nesouhlasící s oficiální politikou komunistické strany, z existenčních důvodů se proto obracel k restaurátorské praxi. V Litomyšli působil od roku 1973, kdy společně se Zdeňkem Palcrem restauroval hlavní zámecký portál a portál jízdárny (pod formálním vedením Olbrama Zoubka, který měl jako jediný oprávnění k samostatné restaurátorské práci). O rok později získal Zoubek zakázku na restaurování renesanční fasády zámku, v jeho týmu spolu s již zmíněnými umělci pracoval také malíř Václav Boštík a krátkodobě i další restaurátoři. Podhrázský v Litomyšli působil až do roku 1987; jako malíř figuralista byl hlavním uměleckým tvůrcem týmu, vytvořil 95 procent novodobých motivů zrcadel psaníček (původních psaníček se na celé fasádě zámku dochovalo pouze 40 procent). Soustředil se také na záchranu figurálních mytologických scén, zcela unikátní byla obnova lunetové římsy na západním a jižním průčelí. Pro nová pole této římsy vytvořil řadu výpravných kompozičně obtížných výjevů, ve kterých navazoval na principy renesančního umění obohacené o motivy z jeho volné tvorby. Podhrázského styl, jímž vytvářel výjevy na lunetových římsách, se vyznačuje kresbou prováděnou nepřerušenou linií, která zdůrazňuje oblost tělesných tvarů, a velmi jemnými a hustými šrafurami.

V osmdesátých a devadesátých letech vytvořil několik návrhů pro architekturu, které však zůstaly nerealizované (mj. spolupracoval s architekty Alešem Burianem, Petrem Hrůšou, Petrem Pelčákem a Zdenkou Vydrovou na projektu přestavby vězení Le Murate ve Florencii).

ZT
 

1949
Imaginace strachu
Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou

1956
Dívka u stolu
Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou

1964
Ležící akt
Národní galerie v Praze

1968
Milenci
Galerie moderního umění v Hradci Králové

1960–1968
Ležící
Městská galerie Litomyšl