Jan Štursa

Jan Štursa patří mezi představitele figurálního sochařství počátku 20. století, je autorem řady pomníků i drobnějších plastik. Jeho díla se řadí k základním pilířům českého moderního sochařství.

Po studiích na sochařsko-kamenické škole v Hořicích, kde získal dobrý řemeslný základ a vztah ke kameni, který se spolu s bronzem stal základním materiálem jeho tvorby, odjel krátce pracovat do Německa. V roce 1899 byl přijat do sochařského ateliéru Josefa Václava Myslbeka na pražské Akademii výtvarných umění. Stal se Myslbekovým žákem, asistentem a později i nástupcem, neboť po Myslbekově odchodu z Akademie v roce 1922 převzal jeho sochařský ateliér. V letech 1922 až 1924 působil také jako rektor školy. Během svého pedagogického působení vychoval celou generaci sochařů a sochařek, mezi něž patří Otakar Švec, Jan Lauda, Vincenc Makovský, Josef Wagner či Hana Wichterlová. Podnikl také několik studijních cest, mj. do Říma, Paříže, Londýna a Mnichova. Byl členem České akademie věd a umění, SVU Mánes a dalších uměleckých spolků.

Štursova raná tvorba byla ovlivněna secesním symbolismem. Usiloval o poetické ztvárňování niterního světa člověka i pocitů melancholie, za ikonickou sochu životních pocitů mladé nastupující generace umělců lze považovat jeho Melancholické děvče (1906). Dívky a ženy představovaly i nadále jeho neutuchající inspiraci, přičemž se od jejich lyrického zachycení dostal až k smyslově erotickému a civilistnímu pojetí.

Již před 1. světovou válkou získává monumentální sochařské úkoly, jakými byly zejména skupiny Humanita a Práce (1912–1913) pro pražský Hlávkův most. Válečné události však poznamenaly jeho profesní i uměleckou cestu. S otřesnými zážitky z fronty, kde strávil první dva válečné roky, se vyrovnával i ve svých dílech. Dozvuky kubismu můžeme nalézt ve skupině Pohřeb v Karpatech (1918). Za jeho vrcholné dílo o údělu člověka je považovaná dramaticky pojatá socha Raněného (1921). V posledních letech svého života se věnoval převážně portrétní tvorbě, známé jsou jeho portréty Maxe Švabinského (1918), T. G. Masaryka (1920–1921) či Aloise Jiráska (1921). Jeho posledním dokončeným pomníkovým dílem je pomník Bedřicha Smetany v Litomyšli (01-VP2) z roku 1924.

ZT

1905
Puberta
Národní galerie v Praze

1911–1914
Pomník Hany Kvapilové
Kinského sady, Praha

1914
Pomník selského povstání
Otakar Velínský vytvořil sochu podle návrhu Jana Štursy.
Štursův model se nachází ve sbírkách Městské galerie Litomyšl.
Dolní Újezd (náves před školou)

1919
Ikaros
Národní galerie v Praze

1918–1924
Pomník Svatopluka Čecha
Sady Svatopluka Čecha, Praha

1925
Vítěz
Před Gymnáziem J. K. Tyla, Tylovo nábřeží 682, Hradec Králové